Srpen 2012

Stopaři

12. srpna 2012 v 10:45 | ★ |  poeizuju
Počítám stopy. Stopy, které jsi na mě zanechal.
A nejen ty. I ostatní.
A zároveň přemýšlím nad tím,
zda je to jen tím, že je to pořád tak čerstvé,
nebo jsi to opravdu ty.
Ten, který jich na mě zanechal nejvíce.

Nikdy bych nevzala zpět to, co mezi námi bylo.
A popravdě.. Stále doufám, že jiskřička,
která už jen matně poblikává,
zase propukne v ten žár,
který, ač si jej ani jeden z nás nedokázal vysvětlit,
nás oba ovládal tak,
že bylo opravdu téměř neuskutečnitelné všechno to nadobro ukončit.

A teď tu sedím a přemýšlím o všech těch stopách
a nenacházím jedinou, která by svou velikostí předčila
byť jen tu nejmenší, jež na mě zanechalo tvoje já.
Takže.. Jak mám zapomenout na někoho,
kdo se zasluhuje o to, jakým jsem člověkem?

Vzpomínám

12. srpna 2012 v 10:38 | ★ |  poeizuju
Čekám na vlak a nemůžu přestat přemýšlet.
Přemýšlet nad tím, jak krásné by bylo
sdílet s někým všechny ty prosté, všední maličkosti.
Jenže z těch maličkostí se stejně nikdy..
..Dobře, téměř v žádném případě..
nevyklube později nic jiného,
než spousta střípků dokonalých vzpomínek,
které víc ublíží než potěší,
navštíví-li po čase naše vědomí.

Výpravčí píská, vlak vyjíždí.
Kožená sedadla mi nenabídnou nic jiného,
než obrazy nás dvou, když jsme společně jezdili domů.
A to od těch nejdřívějších, nejdokonalejších
až po ty poslední raději prosněné.
Ach, jak krásné bylo sdílet s někým ty prosté, všední maličkosti,
až do chvíle, kdy mi vzpomínky stékaly po tvářích a padaly k srdci.