Březen 2013

Modelky

31. března 2013 v 15:41 | ★ |  thinspirations
Dneska mám nějakou módní náladou, ráno sem si prohlížela novej InStyle a prostě sem dostala nehoráznou chuť pustit si Ďábel nosí pradu. Ten film prostě zbožňuju. Úplně klidně si dokážu přestavit, jak bych v Elle nebo ve Vogue pracovala.
Ah! To by byla fakt pohádka.
Prostě psát scénáře, občas něco zrežírovat a do toho psát články do časopisů!
Ještě tak zhubnout těch 20 kilo a dělat někde modelku, možná spíš 50! :D
Miluju, jak sou vychrtlý.
Stačil by mi jen ten pocit!
Fakt!



Proklínám

29. března 2013 v 17:59 | ★ |  music

Hajzl, Hajzl, Hajzl, Hajzl, Hajzl, Hajzl, Hajzl, Hajz, Hajzl...................
Prostě si dycky namlouvám, že to je třeba pryč, ale není. Ach jo.
Je v každý písničce. V každým slově, který někdo řekne.
Kdyby mě aspoň nechal žít. Prostě se mi musí furt připomínat.
Sakra.
A to sem si myslela, že přišel třeba někdo jinej. Ale ne.
Přitom to odmítnutí nebolelo vůbec, od toho ne. Protože jeho se nezbavím.
Je nechutně nenahraditelnej

PS. Vůbec neřešit, jen mám teď depkový období, ale to je otázka pár dní..

Tak budeme kamarádi..

28. března 2013 v 20:58 | ★ |  screaming inside
Jo. Budem kamarádi. Proč ne?
Moje odvaha zřejmě nemá smysl. Mám morální kocovinu. Fakt nevim, co sem všecko do těch kluků tlačila. Waaa. :D To je fuk. Aspoň už mi nemusí vrtat hlavou. Sem prostě mucholapka na nevyřešitelný případy. Asi mě z toho brzo jebne. Valí se to na mě jak prase. Ale z května na červen to zkončí.
Doufám.


.

Jeden svět

27. března 2013 v 14:57 | ★ |  deník redheadky
Dneska je poslední den festivalu Jeden svět, kterej probíhá od pondělka u nás ve městě. Byla sem dobrovolnice a včera sem měla proslov u filmu Zakázané hlasy. Musím říct, že ze všech filmů (zatím sem jich viděla 8, dneska ještě na 1 du) se mi zdály nejlepší. Parádně to vyšlo. O tom, že mám přednášet nějakej úvod k filmu, sem se samozřejmě dozvěděla až v pondělí, když sme byli v kině na fesťáku s gymplem. Z toho vyplývá, že sem v pondělí celej večer hledala informace o politický situaci v Číně, Íránu a nakonec o Kubě. Ač si vždycky snažím namluvit, že sem totální kliďas a tréma se mě nijak nedotýká, z pondělka na úterek sem se moc nevyspala. Neustále sem si opakovala svou řeč. Druhej den sem si dala startku na odvahu a šla se nahlásit organizátorům. Pak přišli děcka. Byli to taky gympláci, ale naštěstí jenom prváci, druháci a pak menší géčka, mám aspoň to tušení. Nějak sem to překousala. Samozřejmě se na tom podepsaly i moje dozvuky chřipky (né, že bych si musela vobčas odchrchnout :D). Nakonec to ale dopadlo dobře a po filmu se narozdíl od předešlýho dne rozvedla docela dlouhá a obsáhlá diskuze, do který sem se násleně zapojila i já. Měla sem z toho dobrej pocit, no a protože sem starej ješita, vůbec mi nevadilo, když mě pak organizátoři několikrát pochválili.
Dneska sme společně dalšíma organizátorkama byli v kině celej den (Pápá, školo!). První 4 krátký filmy byly pro základky. Musím teda říct, že mě tyhle filmy taky dost zaujaly. Nejvíc asi film o afghánskejch dětech. Věděla sem, že je tam chudoba, ale nejspíš sem o ní měla trochu zkreslený představy.
Nojo, možná tyhle festivaly vypadaj jako pičovina, ale já si myslim, že minimálně u mě splnily svůj účel.
Jinak přikládám trailer na Zakázané hlasy. :)


Alex Pettyfer - Pohled pro Bohy

26. března 2013 v 21:26 | ★ |  boys
Takže, když mi to nevyjde s Kryštofem Hádků, tady mám plán B! :D Pod tímhle pohledem a tělem se prostě musí podlomit kolena všem. Ah! Dokonalost dokonalostí. Když sem poprvý viděla Wild Child, myslela sem, že ho snim. Mňam.
Ale pak přišlo Jsem číslo 4 a to už sem z něj omdlívala. Je to prostě ten typ kluka, na kterýho vám stačí pohled a hned se usmíváte jak pošahaní a to ho ani neznáte. Ale hlavně! Máte jistotu, že kluk z Hollywoodu vám nezlomí srdce.

Přikládám video, který každý holce zaručeně zvedne náladu.
Jó a pro ty netrpělivý; přetočte to na 2:50, to je pohled pro Bohy..


+pod perexem, je pár fotek! Myslim, že nemůžete litovat


Vymyslela sem stužkovací téma!

25. března 2013 v 17:44 | ★ |  deník redheadky
Takže, jelikož nám principalka chce zatrhnout stužkováky, je tohle téma na programu mnohem dřív a mnohem častějc než obvykle, líp řečeno je na denním pořádku. Třídní nám vtom k mýmu překvapení vychází docela dost vstříc. Dneska sme to tak s holkama probíraly a já sem ze srandy poznamenala, že tam bude říďa hlídat v klobouku, brejlích a dlouhým detektivským kabátě, jestli tam neděláme něco nezákonnýho s tombolou či tak, bude tam natajnačku a že bych se vůbec nedivila, kdyby nám sypala chrousty do jídla a pavouky do vejstřihů a projímadlo do pití, jak to dycky bejvá ve filmech. Nějak sme taky došly k tomu, že bude určitě napojená na policajty a vysílačkou je bude informovat, kdy mají zasáhnout. Vtom mi naskočilo, že bysme klidně mohli mít jako téma bondovky a další akční a špionážní filmy. Nejdřív sme se tomu jenom smály, ale holky to pak začaly brát vážně a pak, když cvičily, sepisovala sem si různý akční hrdiny, co mě napadli. Problém ale byl, že většina těch rolí, co mě napadli, byli chlapi a jelikož nemáme kluků ve třídě ani deset, těch pár ženských hrdinek se vyloženě nabízelo k vtipné záměně pohlaví. Když sem holkám sdělila svoje nápady, okamžitě začaly sršet návrhy, co na koho navlečem. "Toho jako catwoman!" "Nebo ty tři jako Charlieho andílky!" Když sem to pak odprezentovala klukům, neměli nejmenší námitky. Sem ráda, že obavy, který sme ohledně debat o tématu měli, byly zažehnány.

Radiohead - Creep

24. března 2013 v 10:47 | ★ |  music
Mrkla sem se do rubriky hudba a zhrozila sem se! Proboha. Omluvte mě, prosím.. Jako dobře, nejsou to všecko sračky, možná to není až tak hrozný, ale prostě nechápu, jak tady nemůžu mít nic skvělýho, když je toho přitom tolik! Okamžitě napravuju.
A tady je ta, kterou nikdy nedám, Creep! Nicméně acoustic.. Protože ta má větší sílu.


Vlaky života a smrti

24. března 2013 v 10:28 | ★ |  kecy moje a taky ty, který posbírám
Když sem poprvý uviděla název tématu tohohle týdne, vážně sem si řekla, kam na tyhle blbosti choděj, ale když sem se zamyslela, přišla sem na to, že to možná není až taková pitomost, jak se zdá. Vlak života.
Nevím proč, ale napoprvý mě myšlenky zavedly někam, kam bych to určitě nečekala, a to k Harrymu Potterovi. Vidím Harryho, jak stojí na nástupišti 9 a 3/4 a prohlíží si bradavický expres. V něm v podstatě začíná jeho život. Cokoli, co bylo předtím si buď nepamatuje, nebo to prostě stálo za pendrek. Zde potkává snový kamarády, v budoucnu na život a na smrt. Touhle dopravou se ale hlavně dostane do Bradavic, kde se naučí kouzlit. Vlak prostě zařídí jeho životní štěstí.

Jako další mi hlavou blesknou Ostře sledované vlaky a mnoho dalších filmů na téma 2. světové války, který ovlivnilo, ovlivňuje a dozajista bude ovlivňovat nás všechny. V tomhle období totiž vlaky plnily tu nejhrůznější ale zároveň nejdůležitější roli z hlediska dopravy. Myslím, že první věcí, která každýmu okamžitě naskočí, sou bezpochyby transporty Židů. Miliony Židů dopravily na místo, kde byli odsouzeni k smrti. Při týhle příležitosti nemůžu opomenout vzpomínku na mýho pradědu. Prostě nikdy v životě nezapomenu, jak mi vykládal o svý práci v Německu na železnicích. Nikdy nedostanu z hlavy jeho llíčení natažených rukou z vlaků. Hladových rukou, A on? Nesměl. Ani ubohej kus chleba, kterej mu měl vystačit na den, jim nesměl dát, jinak by přišel na místě o život. Vlaky vezly ale i zbraně, německý vojáky, zraněný, mrtvý. No jak jinak chcete nazvat tyhle vlaky, než Vlaky života?

Jde ale určitě o vlaky? Jsou to opravdu ony, kdo mají moc měnit náš život? Toť otázka. Pravdou ale bozpochyby zůstává, že, kdybysme občas neshodily vinu na nevinné, byly bysme ještě nesnesitelnější, než sme nyní..

Benátky - balzám na duši

23. března 2013 v 15:38 | ★ |  deník redheadky
Tak vzpomínám. Na tu atmosféru. Je to asi jediný místo na světě, kde, ikdyž je okolo vás další čtvrt milionu lidí, můžete vklidu vypnout, relaxovat. Jestli ste někde někdy slyšeli, hodně se to totiž povídá, že jsou Benátky špinavý smradlavý město, je to pičovina! Teda aspoň mně to tam přišlo pěkný. Voda čirá, málokdy se vám stane, že si všimnete nějakýho odpadku ve vodě. Hlavně holubi. Všude sou holubi. Sou tak neskutečně drzý, že vám vlezou bez problému i do batohu a uletěj vám se svačinou. Muzea, památky, pobřeží. Fakt sem tam z toho měla nakrajíčku. Když sme tam byli, zrovna probíhalaa svatba. Úplně klidně si dokážu představit, že se tam budu vdávat a možná, že by mi vtu chvíli bylo úplně fuk, koho si beru.. Ale ta dokonalost! Ah! Do těch muzeí, konkrétně do jednoho(samozřejmě si nepamatuju název) bych se s radostí vypravila na tejden kempovat, abych si mohla všechno prohlídnout, zapsat, nafotit. Dokonalost! Nádhera! Jo a to pobřeží?! Wa! Jenom sedět, máchat si nohy ve vodě(dobře, to je možná trochu míň reálný vzhledem k teplotě vody, ale stejně!) a nechat se unýst atmosférou. Achjo. Jednou tam docela jistě musím strávit aspoň půl roku, abych se toho kouzla Venezie mohla dostatečně nabažit.



Zase se mi dere do hlavy..

22. března 2013 v 13:51 | ★ |  screaming inside
Achjo.. Ještěže už je víkend. Když sem doma sama, sem příšerně nostalgická. Stejně nenapíšu nic. O něm ne. Nedávalo by to ten pravej smysl. O tom se nedá psát próza, jedině poezie. Moje povídky sou jednoduchý. Nic nekomplikujou. A tohle je tak neskutečně složitý, že by si to ve finále nebylo ani krapet podobný. Celý je to jako sen. Sny. Sny, který se dělej na ty nejnádhernější a na ty nejodpornější, jaký si ani neumíte představit. Je to jeden velkej otazník, vykřičník, tečka, co já vím?? Hlavně, aby tomu už byl konec. Už se těším. Musím se dostat do Prahy. Začít odznova. Zbavit se ho. Nebo alespoň se od něj víc odpoutat. Protože tady.. Tady už mi z toho nezkonale hrabe. Můžu ho potkat kdekoli, kdykoli. Ten kluk mě prostě.. ani výraz pro to nemám.
Nemůžu o něm psát.
Nikdy.