Povídka 3 - Pan učitel

14. března 2013 v 19:05 | ★ |  kecy moje a taky ty, který posbírám
Bylo šero. S holkama sme se už trochu načly pár krabičákama, který sme čorly babičce ze spíže. Jola vytáhla flašku ferneta. Než jsme došly k ceduli, která nás upozornila, že těch pár baráků blízko sebe se má brát jako vesnice, nebylo už po víně ani fernetu stopy. Kulturák už hučel a z oken chvilama prosvicovaly různý barvy. Sedly sme si před vchod na lavičku. Bylo slyšet, jak zpěvák předkapely uvedl poslední písničku. Nikdo nic neříkal. Jola si zapálila poslední cigaretu. Když hudba utichla, rozhodly sme se vlízt dovnitř a obhlídnout situaci. Už zvenku ale bylo víc než zřejmý, že návštěvnost nebude žádná sláva. Stoly byly zaplněný jakž takž. V pekle bylo lidí víc. Postupem večera se to naštěstí zlepšovalo, přišlo víc děcek ze školy. Zábava se rozjela. Dostala sem se do nálady a panáky padaly jeden za druhým.
Zrovna, když sem se odhodlala vlízt na parket(což často nedělám, jelikož mi to ve střízlivým nebo i mírně podnapilým stavu myslí víc), uviděla sem ho. Marnej tam stál v plný svý kráse. Vlnitý vlasy v culíku, úsměv na tváři a koukal na mě. Pila sem už od 6ti, a tak sem se neměla úplně pod kontrolou. Normálně bych to asi neudělala, ale..
"Dobrý večer, pane učiteli," pozdravila sem ho naprosto střízlivým intelektuálním dojmem, nebo sem se o něj aspoň snažila.
"V tomhle světle máte pěknou barvu, slečno Brůzlová," usmál se na mě a natáhl ruku, aby mi prohrábl vlasy, ale nakonec ucukl zpátky. Znervózněl. Řekl, že prej se třeba ještě potkáme, a namířil si to se svým kumpánem směrem k peklu. Já si šla sednout. Během těch pár sekund sem asi úplně vystřízlivěla. Šrotovalo mi to. Všechno. Ty pohledy během hodin, letmý doteky při předávání různejch papírů, napětí, který mezi náma bylo, a evidentně sme o něm věděli oba. Seděla sem tam, čuměla doblba a jenom si v hlavě přemýtala, "coby, kdyby.." Najednou mě ale čapla Jola.

"Co tady sedíš, jak pecka? Paříme!" a anižby mi dala prostor k jakýkoli námitce, odtáhla mě sebou do pekla.
"Dvakrát velkej rum," nahlásila. Barman byl fešák. Občas sme po sobě pokukovali, když ještě chodil k nám na gympl.
"Ještě jednou to samý pro dámy + 1," ozval se ten hlubokej sametovej hlas, kterej sem tolik zbožňovala. Mrkla sem po něm. Svůj přísnej pohled směřoval na kluka za barem. Klopla sem ho tam a trochu sem se u toho zašklebila. Jola zmizla. Normálně mě v tom nechala! Zrádkyně! Koukali sme s Marným na sebe. Zeptal se mě, jestli se nechcu jít vydejchat nachvilku ven, že mě rád doprovodí. Kejvla sem. Venku bylo pár lidí, většinou párečky, který se k sobě tulily někde v šeru nebo za rohem.
"Neprojdeme to tady trochu?"
"Můžem," souhlasila sem a přitom se snažila, aby to znělo, co možná nejmíň zaujatě.
Když sme zašli za roh, tam, kde už byla tma a jistota, že se v okolí nikdo nepotuluje, přitlačil mě ke zdi nějakýho baráku a začal mě líbat. Hlavou mně přitom prolítlo milion věcí.
"Kurva, vždyť je to tvůj učitel, Michalo!" říkala sem si! Ale prostě nešlo přestat, chlast dělal svý.
Po chvilce přestal a konečně mě projel prsty ve vlasech.
"Mám tady kousek chatu, nechcete si ji prohlídnout?" hypnotizoval mě.
Měla sem tepráv po druháku a silně sem pochybovala o tom, žeby to nějak pokračovalo během školního roku, kterej se blížil víc než světelnou rychlostí. Navíc sem měla strach. Strach, že se na to přijde a on bude mít průser. Strach, že se na mě pak už ani nepodívá. Měla sem strach z hromady věcí. Ale ten pocit, kterej nedokážu pojmenovat a kterej ve mě šťoural celý dva roky, byl prostě silnější než všechno, čeho sem se obávala. Takže sem souhlasila. Chytl mě za ruku. Bylo to strašně divný držet ho za ruku, snad ještě víc, než když sme se líbali. Srdce mi tlouklo jak blbý.
Došli sme na místo. Zrovna, když hledal klíče od dveří, začal mi zvonit mobil. Jola. Zvedla sem to.
"Tyvole, kde seš? Tvoje máti tady čeká už 15 minut! Je čtvrt na 3! Okamžitě ať seš tady!"
A doprdele. Frekvence mýho tepu vyskočila ještě mnnohem výš. Anižbych něco řekla, položila sem to. Vlepila sem Marnýmu pusu na rozloučenou. Nestihl nic říct. Aspoň nic, co bych ještě stihla zaslechnout.
Ještě, že je to taková minivíska. Přiběhla sem ke kulturáku a naskočila do auta. Máti sice měla pár poznámek, se kterejma se se mnou měla potřebu podělit, ale já ji nevnímala. Strašně mě sralo, že to nijak nedopadlo. Neuvěřitelně sem se bála příštího tejdne a zároveň sem se ho nemohla dočkat.
Po pár dnech to ještě nabobtnalo. První školní den - středa - byl rutinní. Nikde sem ho nezahlídla. Čtvrtek nic. Pátek nic. O víkendu sem už byla fakt nervózní. Pralo se to ve mě. Rozhodla sem se, že zjistim, co se děje. Vždyť ke mě přece musel něco cejtit! Určitě!
V pondělí sem se odhodlala zeptat třídního. Marnej se prej přestěhoval do Brna a v plánu to měl už přes rok. A to byla asi jediná věc, ze který mě předtím nenapadlo mít strach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama